Jarmila Klaudysová: Rodič má být expert na své dítě a učitel zase na vzdělávání

Temperamentní učitelka Jarmila Klaudysová ze Základní školy Vorlina Vlašim svou pozitivní energií rychle zasáhne své okolí. Tak se stalo i během několika dnů vzdělávání pedagogů na Letní škole formativního hodnocení. V rozhovoru pro EDUkační LABoratoř reflektuje vlastní pedagogickou zkušenost posledních let a změnu, která u ní proběhla, a mluví také o svém přístupu k rodičům žáků.

.
.

Absolvovala jste naši letní školu už podruhé. Poprvé před čtyřmi lety. Proč znovu?
Na tu první jsem se přihlásila proto, že jsem pracovala s formativním hodnocením už dřív, ale neuměla jsem si to, co dělám, pojmenovat. Používala jsem některé prvky ve výuce podvědomě, automaticky. A na letní škole, kterou tehdy vedla Květa Sulková, jsem si to všechno uvědomila a díky ní jsem s tím začala pracovat víc systematicky. Nyní formativní hodnocení používám ve výuce cíleně. Už vím, co používat, jak, proč a kdy.

Ale prošla jsem si teď čtyřmi lety, kdy jsem učila žáky od 6. do 9. třídy – tedy včetně období covidu, které bylo na formativní hodnocení dost intenzivní. Přihlásila jsem se znovu proto, abych si reflektovala, do čeho jsem se tehdy pustila. V průběhu letošní letní školy s Michalem Orságem jsem se zaměřila na to, zda způsob, jakým postupuju, je správný a jak jinak to můžu znovu pojmout od nastávající 6. třídy, kterou povedu, aby to nebylo pro žáky příliš náročné. 

V čem by to mělo být příliš náročné?
Protože teď jsem formativní hodnocení dělala s deváťáky, kteří už byli na pokročilé úrovni. V šesté třídě začneme budovat novou cestu, žáci budou jinak nastavení. Oni jsou z prvního stupně připravení, obávám se ale, aby je to nezahltilo a nebylo to pro ně moc náročné.

Jarmila Klaudysová 18 let učila na prvním stupni ZŠ a MŠ Louňovice pod Blaníkem, poslední čtyři roky na druhém stupni ZŠ Vorlina Vlašim. Vystudovala učitelství pro 1. stupeň na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Je lektorkou Feuersteinovy metody instrumentálního obohacování. Absolvovala dvouletý koučovací kurz pro učitele v Akademii Libchavy (Spokojené a tvořivé školy) a nastupuje mentorský kurz.

Zjistila jste díky vaší účasti ještě něco dalšího?
Odnesla jsem si třeba to, jak lépe pracovat s technikami. Třeba konkrétně u techniky semafor si lépe definovat a pojmenovávat barvy pro sebe i děti – tedy co přesně znamenají. Pak jsem si určitě rozšířila, jak pracovat s klíčovou otázkou a jak vůbec pracovat s otázkami. A uvědomila jsem si rozdíl mezi propustkou a exitkou. Protože před čtyřmi lety jsem si odnesla, že jde o to samé, ale Michal mi to letos definoval trochu jinak. Že propustka je sebereflexe žáka, exitka je zaměřená na znalost, abych si ověřila úroveň znalostí žáků. Což jsem takhle nastavené neměla a byl to pro mě aha moment. Pak taky musím přiznat posun v tom, že v loňském školním roce jsem každou desetiminutovku, která byla na začátku hodiny, ohodnotila známkou. Což znamenalo uzavření tématu. Ovšem teď jsem si říkala: Vždyť my ale můžeme na ten týden přece dát jedno téma, dvakrát to napsat tak, aby si děti opravily chyby a viděly, v čem se posouvají, a teprve na závěr týdne to můžu hodnotit. Možná to vypadá jako drobnost, ale pro mě to bylo velké aha!

A co zpětná vazba na naši letní školu? Nebylo toho příliš, nebo naopak málo? Splnili jsme vaše očekávání?
Když to vezmu po formální stránce, jsou to čtyři vyučovací hodiny za den během čtyř dnů. Za mě je super, že se začíná až v 10 a nemusím vstávat brzy ráno. A za ty čtyři hodiny denně se toho dozví člověk přesně tolik, aby to stíhal zpracovat. Dalo by se to stihnout za dva dny, ale bylo by to až moc náročné na vnímání a udržení pozornosti. Mně to tak vyhovuje, i proto, že jsem tu byla s kolegyněmi ze školy a mohly jsme si společně odpoledne vždy ještě rozebrat, co jsme se dozvěděly. 

Michala znám už delší dobu, jsme naladění na velmi podobnou notu a vyhovuje mi, jak je to vedené. Třeba že nemám předem prezentaci, musím tedy vnímat, co se děje, ale zároveň vím, že ji pak dostanu a nemusím si dělat poznámky. Je to proložené aktivitami, kde si mnoho zmíněného člověk vyzkouší. Navíc se vytvoří učící se komunita, lidé navážou kontakty a následně během školního roku se díky online prostředí učitelé z Brna dokážou spojit s učiteli z Prahy a podobně. 

Na podzim 2023 vydáme knihu s názvem Proč žáci nemají rádi školu? od Daniela T. Willinghama. Jak víme, ne každý žák se do školy těší. Co by se podle vás dalo udělat, aby se to změnilo?
První, co mě k tomu napadá, je, že žáci nemají rádi školu, protože jim nedává smysl. Hodně jsme to slyšeli a slýcháváme třeba od deváťáků: „Já tady jsem, protože tady musím být.“ Je to prostě povinných devět let a někdy jim nedává smysl, co se ve škole děje. Ještě jsou většinou nadšení a vnitřně motivovaní na prvním stupni, kde je to více provázané – učivo a předměty mezi sebou. Logicky proto, že je většinou učí jeden učitel. Vidím ale úskalí právě na druhém stupni, kdy do vzdělávání vstoupí do jedné třídy i 10 učitelů a my nedokážeme provazovat onu smysluplnost. Učíme předměty odděleně. Nedokážeme spolu komunikovat mezipředmětové vztahy a když už, tak je tam někdy dáváme tak, že já odkážu na nějaký předmět, ale následně už je na kolegovi, jestli se toho chytne, nebo ne. To je ale v pořádku a já to už neovlivním. 

Ve chvíli, kdy žákům dokážeme dát smysluplný základ toho, proč do školy chodí, a vytvoříme pro ně klima – protože děti do školy nechodí jen kvůli učení, ale budují v ní sociální komunitu se spolužáky – pak se to, že se ve škole cítí dobře a bezpečně, odráží i na jejich učení. Dá se toho dosáhnout i na druhém stupni. Tedy – děti mají rády školu. Ale musí vědět, proč v ní jsou. 

Co k tomu pomáhá?
Že ví, co se od nich očekává. Vidím v tom několik stránek – že mají povinnosti i práva. A my po nich leckdy chceme jen ty povinnosti a práva jim úplně nedovolíme využívat. Protože se toho trochu bojíme – že budou chtít „něco“. 

A že to „něco“ překročí rámec komfortu učitele?
Ano. Za mě opravdu platí, že pokud se děti cítí dobře ve své komunitě, potom učení vypadá úplně jinak. A také učitel se v tom prostředí musí cítit bezpečně… nezapomínejme však na složku rodiče. Pokud má škola jasně nastavenou komunikaci s rodičem – bude vědět, co škola očekává, co on očekává od školy a bude to prostupné – tak i to ovlivňuje dítě. Pokud rodič nemá rád školu, chodí většinou negativně nastavené i dítě. Je to trojúhelník.

Jarmila Klaudysová s kolegyněmi ze ZŠ Vorlina Vlašim na Letní škole formativního hodnocení, která proběhla v červenci 2023 v prostorách ZŠ Sázavská v Praze 2.

A daří se vám to u vás ve Vorlině?
Já nevím, jestli můžu mluvit za celou naši školu, spíš to dokážu prezentovat za svoji třídu. Ale obecně je naše škola nastavená tak, že věci děláme dobrovolně. Pokud učitel chce, tak do aktivit a dalšího dění vstupuje. Pokud nechce a je mu dobře tak, jak funguje v danou chvíli, tak na něj nikdo netlačí. Za mě jsou oba přístupy v pořádku. Snažím se například o triády (také tripartity, pozn. red.). Od šesté třídy vídám rodiče osobně i s dítětem, myslím si, že to bezpečné prostředí a komunita, která díky tomu vznikla, mi to potvrzuje. Jeden příklad: když měly děti po přijímačkách, tak jedna žákyně věděla, že je přijatá na dvě školy. Probírala to doma s rodiči, s kamarády, a mně pak od ní přišla soukromá zpráva, že by mě chtěla požádat o konzultaci, protože jsem člověk, který s ní pracuje nejdéle a potřebuje se mnou probrat, jak to s těmi školami vidím já. To je výborný důkaz bezpečného prostředí, i proto, že pro rodiče to bylo v pohodě. 

Vy jste běžná škola, ve třídách máte kolem 25 dětí. Je zavádění formativního hodnocení pro každého učitele? Nebo si to mohou dovolit jen malé třídní kolektivy, soukromé školy?
Osobně si myslím, že velká spousta učitelů formativní hodnocení dělá, jenom o tom neví. Je tedy pro každého. Většinou dokážu učiteli dát zpětnou vazbu, že v rámci hodiny nějaké formativní hodnocení proběhlo, jenom ho ten učitel používá třeba nevědomky. A ve chvíli, kdy ho začne používat vědomě, posouvá to o schůdek výš, může totiž na svých kompetencích začít pracovat.

Co by dnešní Jarmila řekla té před čtyřmi lety, která seděla na Letní škole formativního hodnocení?
Že na úplném začátku zavádění formativního hodnocení a i během toho je nejdůležitější komunikace. Být otevřený komunikaci s rodiči, žáky a kolegy. Protože to, že já zavádím formativní hodnocení ovlivňuje moji hodinu a to, co já mám ve sféře svého vlivu – svoji hodinu, svůj předmět. Ale tím, že ho začnu zavádět, tak i ti žáci možná začnou fungovat trošku jinak v hodinách ostatních. Začnou se víc doptávat. Měli bychom komunikovat, co děláme a proč to děláme. K rodičům přistupujme jako k partnerům. Vždy začínám tím, že jim řeknu: „To vy jste expert na své dítě a já vás ke vzdělávání potřebuju. Já jsem expert na vzdělávání a pojďme se spolu bavit o tom, jak najít společnou cestu a jak budeme děti hodnotit.“ Je potřeba vysvětlit, proč to vlastně dělám, proč nejsou všechny písemky hodnocené a jak to na ně (rodiče) působí. Bavím se s nimi třeba o tom, co by to dělalo s nimi, kdyby na každou jejich odevzdanou práci šéf řekl: „Tohle ještě není ono. Ještě tohle, ještě tamto a ještě…” Motivovalo by vás to? Rodiče s tím pak dokážou fungovat. 

Všichni?
Když najdu příměr, který je jim blízký, tak i vysokoškolsky vzdělaní rodiče, nebo i ti, kteří třeba pracují manuálně ve fabrice, pochopí, proč to dělám. A v té chvíli, kdy to pochopí i žáci a kolegové, tak mám otevřenou bránu úplně dokořán. Může se stát, že ne všechno se sejde, ale pořád je to o komunikaci a nesmí se to dělat na sílu.

Autor rozhovoru: Honza Bartoněk