Co považujete za nejzásadnější myšlenku, která se v debatě o wellbeingu ztrácí?
Že vzdělávání a wellbeing nejsou vzájemně si konkurující priority, ale jsou hluboce propojené. Kvalitní vzdělávání podporuje wellbeing a wellbeing umožňuje žákům akademicky prospívat. Často mě překvapuje, jak jsou kolegové zaskočeni, když tvrdím, že zapojení žáků do výuky, jejich pokrok i výsledky žáků jsou mocnými hybateli wellbeingu. Péče o wellbeing znamená aktivně podporovat pocit smysluplnosti, úspěch, sounáležitost a intelektuální rozvoj, které jsou celoživotními ochrannými faktory. Když žáci zažívají úspěch a zvládají kurikulum — to je wellbeing v praxi!

Za jakých okolností se může snaha o podporu wellbeingu stát kontraproduktivní — a jak to rozpoznat?
Když se tato podpora děje na úkor wellbeingu samotných učitelů nebo když mají jednotlivci pocit, že musí všechno zvládnout sami. Nemůžeme mávnout kouzelnou wellbeingovou hůlkou — a ani bychom neměli mít pocit, že musíme. Učitelská profese je mimořádně náročná a nám ve vzdělávání na našich žácích přirozeně velmi záleží; avšak právě tato péče může někdy vést k přetížení. Uvědomění, že jako jednotliví učitelé pracujeme v rámci systémů a týmů, je zásadní. Předat situaci třídnímu učiteli, kolegovi, pracovníkovi odpovědnému za pastorační péči(¹), týmu, který zajišťuje ochranu a bezpečí mladých lidí, či lídrovi školy nebo sekce neznamená vzdát se — právě naopak, je to odpovědné jednání. Pokud se učitelé cítí vyčerpaní, zahlcení nebo mají pocit, že odpovědnost za řešení složitých potřeb leží jen na nich, je to signál, že něco není nastaveno správně. Udržitelný wellbeing vyžaduje sdílenou odpovědnost a funkční postupy.

Vaše kniha Wellbeing žáků vznikala během covidové pandemie. Jaké dopady má toto období na současný wellbeing žáků (a učitelů)?
Pandemie zostřila naše vnímání a paradoxně právě izolace zviditelnila, že jako lidé máme silnou potřebu pospolitosti, rutin, bezpečí a sounáležitosti. Myslím, že po pandemii máme menší tendenci brát wellbeing jako samozřejmost. Více si také uvědomujeme, že učení neprobíhá odděleně od emočních a vztahových faktorů. I u učitelů toto období podnítilo reflexi pracovní zátěže, hranic a profesní identity. Pandemie zároveň normalizovala — a tím i urychlila — diskuse, které byly už dávno potřebné.

Jaká je role učitele wellbeingu v každodenní školní realitě a kde končí jeho odpovědnost?
Učitelé jsou v jedinečné pozici: vídají žáky každý den a mají tak dobré předpoklady zachytit i drobné změny — ať už jde o chování, zapojení do učení nebo náladu —, které mohou signalizovat něco závažnějšího. Tyto postřehy, jsou-li náležitě sdíleny s kolegy z oblasti pastorační péče, mohou být součástí širšího obrazu ochrany a bezpečí žáků. Zároveň — samotné poskytování kvalitního vzdělávání představuje významný přínos pro wellbeing. Každodenní povzbuzení, jasná očekávání, akademické výzvy a konzistentní vztahy jsou důležité a budují pro žáky stabilní základ.

Nicméně — tato odpovědnost končí nebo je sdílena ve chvíli, kdy začíná specializovaná intervence. Učitelé nejsou poradci ani sociální pracovníci a je naprosto nezbytné, aby předání zachycených obtíží dalším lidem nebylo chápáno jako rezignace či snaha zbavit se odpovědnosti. Úkolem učitele je všímat si, zaznamenávat, vhodně reagovat a dobře vyučovat — nikoli řešit každý problém.

Setkáváte se ve školách s nepochopením nebo zjednodušováním pojmu wellbeing? Jak se to typicky projevuje?
Ano — často například na konferencích, kde dochází k nadměrné komercializaci wellbeingu, nebo tam, kde je chápán jako něco navíc: aktivita, pracovní list, tematický týden či produkt. Ve skutečnosti je vytváření kultury wellbeingu ve školách výsledkem stovky drobných kroků. Spočívá v tom, jak řešíme chování a reagujeme na něj, jak mluvíme se žáky, jak strukturujeme učení, jak důslední jsme a jak budujeme pospolitost. Když se wellbeing začne oddělovat od samotného jádra vzdělávání, hrozí, že ztratí svůj účinek.

Lze nastavování jasných pravidel a jejich důsledné prosazování chápat jako součást podpory wellbeingu žáků?
Rozhodně. Hranice, jasnost a důslednost jsou pro bezpečné vztahy fundamentální. Žákům se daří lépe, když rozumějí očekáváním a cítí se jistě při jejich naplňování; to podporuje rovnost a zajišťuje, že se všichni mohou ve školním systému dobře orientovat. Jasná pravidla snižují nejistotu. Zviditelňují skryté kurikulum. Když žáci vědí, co se od nich očekává, a setkávají se se spravedlivými a předvídatelnými reakcemi, je pravděpodobnější, že se budou cítit bezpečně, kompetentně a motivovaně. Tento pocit bezpečí je úzce spojen s wellbeingem.

1. Pastorace — původně označení péče kněze o církevní obec. Dnes soubor činností zaměřených na podporu kvality života člověka v jeho sociální, emoční, biologické i spirituální dimenzi. ↩︎

A jak do tohoto rámce zapadá budování rutin a návyků?
Rutiny jsou mocné, ale vyžadují důslednost a čas. Snižují kognitivní zátěž a uvolňují mentální kapacitu žáků pro přemýšlení a učení se, namísto toho, aby museli zjišťovat, co bude následovat. Změna a výzva jsou přirozenou součástí učení, ale pokud jsou zasazeny do konzistentních rutin, jsou žáci ochotnější a schopnější se zapojit.

Co je pro učitele ovoce na dosah ruky k posílení wellbeingu žáků?
Konzistence ve vztazích. Pozdravit žáky u dveří. Všímat si jejich úsilí. Oslovovat je jménem a budovat pospolitost. Chceme-li wellbeing a sounáležitost, začíná to vztahy. Vracet se k drobným poznámkám, postřehům či změnám a navazovat na ně je jednoduchý a udržitelný postup, který nevyžaduje žádné další financování ani složité systémy. Když žáci cítí, že je učitel zná, roste jejich pocit sounáležitosti — a sounáležitost je jedním z nejsilnějších prediktorů pozitivních výsledků ve škole.

Jak může učitel koncept wellbeingu srozumitelně zpřístupnit žákům a případně i jejich rodičům?
Propojením s učením. Wellbeing rámuji jako soubor podmínek, které nám pomáhají učit se a dobře žít — spánek, rutiny, pospolitost, výzvy, smysl a reflexe — zejména v náročnějších obdobích, například během zkoušek.

Se žáky může učitel například probírat, jak mozek reaguje na stres, jak návyky ovlivňují pokrok nebo jak sounáležitost ovlivňuje sebedůvěru — a opírat se přitom o jejich dosavadní zkušenosti. Rodičům bych zdůraznila, že stojíme na stejné straně a že skrze partnerství společně usilujeme o vytvoření stability a povzbuzení, díky nimž mohou žáci prospívat.

Jak přistoupit k wellbeingu — či resilienci — samotných učitelů?
Tím, že budeme otevřeně mluvit o souvislosti mezi wellbeingem a výsledky. Když se žáci cítí v bezpečí, propojeni s ostatními a zapojeni do učení, jejich výsledky rostou. Profesní hodnotu v tom vidí i ten největší skeptik.

Wellbeing učitelů však nesmí být redukován pouze na produktivitu. Na udržitelných systémech, realistických očekáváních a sdílené odpovědnosti záleží. Klíčové je také to, aby naše práce měla skutečný dopad: například zpětná vazba a opravování prací jsou často považovány za samozřejmost, ale ve skutečnosti hodiny a hodiny opravování samy o sobě neznamenají větší dopad na učení žáků. Informovanost výzkumem nám může poskytnout znalosti, díky nimž můžeme na základě důkazů o tom, co má skutečný dopad, tyto zvyklosti zpochybňovat.

Slýcháme spojení generace sněhových vloček. Co ve vás toto označení evokuje?
Působí to nespravedlivě a přezíravě, zároveň je to však součást známého vzorce — každá generace byla nějakým způsobem nálepkována. Již staří řečtí filosofové si stěžovali, že mládež je neuctivá a zhýčkaná. Viktoriánští komentátoři zase kritizovali mladší generace za morální úpadek — a podobně. Taková označení často vypovídají více o obavách starší generace než o realitě té mladší.

Dnešní mladí lidé čelí mnoha tlakům: sociální média, globální nejistota i akademická soutěž — snažit se porozumět jejich kontextu je mnohem produktivnější než je jednoduše odmítat.

Dokáže vás v oblasti wellbeingu (žáků) ještě něco překvapit?
Nepřestává mě udivovat, jak mimořádný dopad mohou mít drobné okamžiky. Krátký rozhovor, perfektně načasované povzbuzení nebo učitel, který si všimne něčeho nenápadného — to vše může změnit směřování žáka více, než si často uvědomujeme. Když přemýšlím o výzvách, jimž jsem v životě čelila, jsou to právě malé projevy laskavosti, které mi nejvíce utkvěly v paměti. Ne vždy je wellbeing výsledkem rozsáhlých iniciativ. Často se utváří tiše, den za dnem — v běžné třídě.

Michal Orság & EDLB