Při jednom z rozhovorů jste řekl, že série knih High Impact Teaching, jejíž součástí je i publikace Když výuka motivuje, začala vznikat díky sázce. To nám prosím přibližte.
Cha! Se Stephenem Lockyerem (@mrlockyer) jsme se někdy okolo roku 2014 vsadili, kdo zvládne napsat víc knih za rok. Představoval jsem si, že napíšu jednu za měsíc… No, nakonec mi trvalo deset let napsat čtyři! Myslím, že Stephen jich napsal několik…

Můžeme se setkat s tvrzením, že vnitřní motivace je ta „správná“ a vnější ta „špatná“. V knize píšete, že vašich pět motorů je o vnitřní motivaci, ale i tak se rutiny nebo normy zdají jako faktory vnější. Jak je to tedy s vnitřní a vnější motivací?
Jo, nutno přiznat, že tohle téma je dost záludné. Rozdělení motivace na vnitřní a vnější je spíše sociální konstrukt, než záležitost tvrdé vědy – mozek ji takto rozlišit neumí a neuronové dráhy, aktivované prostřednictvím různých podnětů, jsou stejné nehledě na druhu motivace. Hranice mezi vnitřní a vnější motivací je pravděpodobně daleko méně ostrá, což reflektuje i literatura z oblasti pedagogického výzkumu. Chceme-li přijít na kloub tomu, co je esencí vnitřní motivace, tak nám spíše než tradičnější forma rozlišení pomůže ptát se: „Jak dlouho efekt přetrvává?“ Z tohoto pohledu se pak normy a rutiny jeví jako užitečnější sázky na dlouhodobější změnu, narozdíl třeba od úplatků nebo pochval. [Mimochodem, skvělá otázka – zatím mě s tímto nikdo nekonfrontoval, ale často nad tím přemýšlím!]

Ve školním kontextu se někdy říká, že aby výuka motivovala, musí být především zábavná. V knize uvádíte, že zábavné hodiny nespadají do představeného rámce motorů vnitřní motivace. A v díle Uč jako šampion pojednává Doug Lemov o radosti z výuky, kterou klade do kontrastu se zábavou. Může se to zdát jako detail – vnímáte však rozdíl mezi zábavou a radostí?
Ano, řekl bych, že radost a zábava nejsou jedno a to samé. Znáte rozdělení a zábavu typu 1 a zábavu typu 2? Zatímco zábava typu 1 poskytuje potěšení v daný moment, typ 2 přinese uspokojení až při reflexi nebo z nadhledu. Například běžet maraton je nesmírně bolestivé v momentu, kdy jste na trati, ale jakmile to máte zdárně za sebou, přichází velká radost. A já si myslím, že vzdělávání rozhodně patří do druhého typu. S tím se pojí i to, že když začneme plně ovládat nějakou činnost, vede to k uvolnění dopaminu. Tedy: dobrá výuka vede k radosti, špatná nikoli (jakkoliv může být zdrojem zábavy). 

Od školního roku 2027/2028 má být v Česku zrušeno známkování v prvním ročníku, v následujícím roce ve druhém ročníku, a nahradí ho slovní hodnocení. Posílí takový krok motivaci nejmladších žáků „neučit se jen pro jedničky“? Mohlo by být opuštění známek správnou volbou i pro starší žáky?
Uff, tohle je OPRAVDU záludné. Odhaduji – možná mylně, protože tato situace je velmi komplexní a dostupné vědecké důkazy neposkytují jednoznačné odpovědi –, že dopad na motivaci bude zanedbatelný; a to i proto, že jiné faktory hrají DALEKO významnější roli – například míra pozornosti věnovaná výuce, obsah kurikula nebo způsob, jakým učitelé získávají důkazy o učení.

Znáte učitele nebo celé školy, které se postupy popsanými ve vaší knize řídí? Je to znát na žákovských výsledcích, nebo například na kultuře školy?
Je pravda, že v současnosti již existuje mnoho učitelů a škol vyučujících v souladu s principy představenými v mé knize. Jejich výsledky jsou poměrně silné, a to jak z hlediska akademických výstupů, tak i školní kultury nebo rozvoje žákovských hodnot. Pár příkladů můžete najít na steplab.co/film. ZÁROVEŇ se ale těžko určuje, jestli to byla právě má kniha, která učitele a školy podpořila, nebo zda na ně mělo vliv něco jiného. Pravděpodobně se bude jednat o kombinaci obojího. 

Současně píšete, že „bez bezpečného pochopení klíčových myšlenek a nuancí riskujete vznik smrtících mutací: postupů, které mohou způsobit více škody než užitku“. Jak tedy „bezpečně“ číst vaši knihu?
Cha! Jistě, změna VŽDY představuje riziko. Nebezpečí je však mnohem větší, jednáme-li na základě povrchních konceptů. Právě proto se v každé své knize snažím věnovat VELKOU pozornost objasnění důvodů a mechanismů, na nichž se mé návrhy pro výuku zakládají. Ačkoli hrozbu vzniku smrtících mutací nelze nikdy zcela vyloučit, můžeme ji takto alespoň redukovat.

Mění se síla jednotlivých motorů motivace s věkem žáků? Jsou rozdíly u žáků na prvním a druhém stupni? A poté na středních školách?
Obecně platí, že lidská kognitivní architektura zůstává ve většině ohledů neměnná nehledě na věk. Na druhou stranu je pravda, že v jednotlivých fázích vývoje mladého člověka lze najít nuance. Například sounáležitost (čtvrtý motor motivace; pozn. EDLB) se stává MNOHEM důležitější v pubertě, zatímco normy (druhý motor motivace; pozn. EDLB) mají větší vliv na mladší děti – ostatně stačí se podívat na to, jak silná je jejich potřeba nápodoby.

Je možné vaše poznatky uplatnit i na žáky s ADHD nebo autismem, kteří mohou mít velké potíže se soustředěním nebo respektováním školních norem?
Vnímám to tak, že rutiny jsou pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami ještě zásadnější, protože jim poskytují bezpečné a předvídatelné prostředí. Síla norem je zprostředkovávána pocitem sounáležitosti, přičemž tito žáci z nejrůznějších důvodů často bojují s nedostatkem sounáležitosti. Proto se podle mě jedná o oblast, kterou bychom jako učitelé měli řešit jako první.

Učitelé se někdy smíří s tím, že někdo motivaci pro jejich předmět nebo konkrétní činnost ztratil. Jak zajistit, aby to tito učitelé se žáky nevzdávali?
Tak, že uplatní všechny principy, o nichž píšu, ve prospěch těchto žáků. Možné to tedy je, ale rozhodně ne jednoduché nebo rychlé. 

Upozorňujete, že „příslib úspěchu, který se nakonec nedostaví, podkopává motivaci a narušuje důvěru“. Jak najít sweet spot mezi projevenou upřímnou vírou ve schopnosti žáka a možnou obavou učitele, že žákovi slíbí něco, co se nestane?
Můžeme pomoci prakticky každému žákovi k tomu, aby se naučil daleko víc, než si dokážeme představit. Klíč k úspěchu tkví v řemeslu, ne v lidech samotných.

Představte si, že byste měl možnost nadobro sprovodit ze světa tři rozšířené a pro žáky i učitele škodlivé mýty o motivaci. Které by to byly?
Jeden za všechny – snížení očekávání je formou laskavosti.

Když výuka motivuje je minimalistickým, ale hutným textem, který lze přečíst v řádu několika hodin. Čtenáře vedete k osvojení si klíčových poznatků a uvádíte jen malé množství konkrétních příkladů. Může být takto formulovaná kniha vhodná i pro studenty pedagogiky či začínající učitele?
Dobrý popud! Ve svých knihách kážu o síle příkladů, ale jsem si vědom rizik oněch smrtících mutací, která jsou s nimi spjata (jako tomu v kontextu výuky a vzdělávání bývá). Je to něco za něco. Harry Fletcher-Wood píše knihy na podobná témata jako já, příkladů ale uvádí mnohem více. A tak můžeme zaexperimentovat a zjistit, která je lepší!

PS: V roce 2026 vyjdou další tituly jak od Pepse Mccreye (Memorable Teaching), tak od Harryho Fletcher-Wooda (Habits of Success).

Pavel Bobek & EDLB