„Uklidni se, dej si kafe a dejchej.“ Třídní učitelé hodnotí letošní školní rok

30. 6. 2022 Novinky
„Uklidni se, dej si kafe a dejchej.“ Třídní učitelé hodnotí letošní školní rok

Být učitelem je náročná práce, být učitelem třídním ještě náročnější. Položili jsme čtyři otázky ohledně letošního školního roku třem našim kolegům-třídním. Odpovídají: Jan Spěváček ze ZŠ Seifertova v Jihlavě, Eva Marková z Gymnázia Paměti národa v Praze a Ondřej Orság ze ZŠ Sychrov ve Vsetíně.

Jan Spěváček (foto: Eva Bystrianská), Eva Marková (foto: archiv EM), Ondřej Orság (foto: archiv OO)

Co pro vás letos bylo v roli třídní/ho nejnáročnější a co si z toho odnášíte?

Jan Spěváček (JS): Práce s vlastní energií. Někdy prostě nebyla. Odnáším si z toho jako vždy za posledních 20 let: i když se nechce, musím číst dobré deníky, poezii a romány. Nabíjí mě, aktivizují mozek a posléze tělo. Dovolím si jít trochu mimo otázku: ranní čaj z Darjeelingu či Nepálu vždycky pomůže i doutnajícímu až vyhasínajícímu učiteli, tj. mně; a před spaním je lepší kozlík a meduňka než whisky.

Eva Marková (EM): V loňském školním roce jsem odvedla třídu k maturitě a hned po prázdninách nastoupila jako třídní, ještě navíc na nové škole. Sžívala jsem se tedy nejen s novými pořádky, ale také se svými novými „služebními“ dětmi. A když jsme během adaptačního týdne seděli jeden večer u ohně, tak se mi najednou hodně intenzivně zastesklo po té předchozí třídě, protože jsem si najednou uvědomila, jak hrozně moc se ta moje loňská „koťátka“ za ty čtyři roky posunula – že se z nich stali dospělí, zodpovědní, sebevědomí lidé. A teď? U ohně sedí třicet surikat… Teprve takhle zpětně mi došlo, co všechno vlastně ta práce třídního obnáší a jak dlouhodobá a riziková investice to je. A že je k tomu zapotřebí nejen třídní jako kotva, ale taky jeho či její shoda se zbytkem pedagogického týmu, společný cíl a sdílené hodnoty – protože na výchovu holt člověk nikdy nemůže být úplně sám. Taky mi docházelo, že pokud je nemiluju na první pohled, nevadí to. Že daleko důležitější je otevřenost, s níž třídní učitel k budování vztahu s novou třídou, respektive všemi jejími studenty a studentkami přistupuje.

Ondřej Orság (OO): Letos jsem společně s vedením absolvoval několik tripartit. Tyto schůzky jsou velice náročné na přípravu a mnohokrát se musí opakovat, ale můžu říct, že pozitivní výsledek se dostavil téměř u všech případů. Z toho si odnáším, že jednání s rodičem a žákem vždy nese ovoce.

Jakou radu byste sami sobě dali na začátku uplynulého školního roku?

JS: Víceméně tutéž, jakou si dávám už nějaký ten pátek. Jsou to vlastně rady dvě: Krok-sun-krok & vidět světýlko na konci tunelu. To druhé někde hezky parafrázoval Richard Bach ve smyslu: Kde housenka vidí konec světa, tam mistr vidí motýla.

EM: Uklidni se, dej si kafe a dejchej. Ono se to setřepe.

OO: Jsou to tví bobánci, buď tam pro ně kdykoliv budou potřebovat.

Co byl NEJ moment vašeho letošního třídnictví?

JS: Poznání toho, že moji deváťáci jsou veskrze rozumné bytosti a že se těším na jejich plnoletost, abych si s nimi mohl dát pořádný drink. Hodně tomu pomohl závěrečný výlet s noclehem, táborákem a lodičkami na rybníce.

EM: V jednu chvíli jsem musela ve třídě tematizovat téma sexualizovaného násilí… Hrozně moc se mi do toho nechtělo, je to těžké téma a implicitně se nás v tu chvíli dotýkalo všech včetně mě. A v tu chvíli zazněla zásadní věta: Hlavní je, že nikdo neubližoval vám. – Silně jsem po těch „oťukávacích měsících“ prožívala chvíli, kdy se moje třída postavila za mě.

OO: V průběhu roku za mnou přišla žákyně a svěřila se mi s osobním problémem, který jsme začali řešit s rodiči a došli jsme k úspěšnému konci. Když jsem se potom ptal, proč přišla zrovna za mnou, tak odpověděla, že nemá nikoho, ke komu by měla takovou důvěru. To jsem si v hlavě řekl, že asi něco dělám dobře.

Jaká kniha či film vás napadne, když si vybavíte tento školní rok?

JS: Napadnou mě knihy Haruki Murakamiho. Obzvláště O čem mluvím, když mluvím o běhání a Kafka na pobřeží. První se dotkla mého vlastního běhu životem a druhá toho, jak vyspělé může být 15leté dítě.

EM: Uf, to není jednoduchá otázka. Vybavuju si kaleidoskop příběhů, které nás letoškem provázely od povídek o covidu přes Utrpení mladého Werthera až po filmy Arnošta Lustiga. Ale možná nejvíc mi rezonuje příběh hudebníka Karla Habala, který dospíval v 70. a 80. letech minulého století, jezdil do Anglie, odkud pašoval elpíčka a knihy – a s nímž několik studentů ze třídy letos natáčelo krátký dokument. To setkání stárnoucího rockera s rockery v rozpuku, to bylo báječný!

OO: Tady se nabízí spojit knihu s filmem. Tento rok pro mě vystihuje kniha Stopařův průvodce po galaxii od Douglase Adamse, a to ani ne kvůli názvu, ale protože se na jejím přebalu objevuje nápis: Nepropadejte panice!

Připravila: EDUkační LABoratoř