Známky děti neinspirují. Nemají zpětnou vazbu (denik.cz)
I v českých školách by se měl klást důraz na slovní a formativní hodnocení. Zatím ovšem drtivě vede tradiční klasifikace.
Nejkonzervativnějším prvkem vzdělávacího systému jsou pravděpodobně rodiče. Kolikrát do roka se svých dětí zeptají, jakou známku přinesly ze školy? A kolikrát, co nového se naučily?
O to první se zajímají nesrovnatelně častěji, ačkoliv všechny výzkumy i od letošního ledna běžící projekt Zavádění formativního hodnocení na základních školách potvrzují, že slovní, interaktivní a průběžné oceňování znalostí žáků je daleko efektivnější než pouhé známkování.
Například ve Francii už v roce 2014 doporučila Vysoká rada pro vzdělávací programy podstatné omezení klasifikace a její nahrazení jinými formami hodnocení. Posouzení žákovy práce pomocí známek totiž podle ní není objektivní ani neutrální a neposkytuje informace o tom, co se žák skutečně naučil.
Dílna lidskosti
„Hodnocení by mělo být integrální součástí učení, bezprostředně reagovat na žákovy výkony a poskytovat mu různými způsoby kvalitní informaci o vědomostech a dovednostech, ale také o způsobu jeho myšlení, a zjištěným potřebám přizpůsobovat výuku,“ říká Michal Orság, ředitel vzdělávací organizace EDUkační LABoratoř, která se na projektu podílí společně s Pedagogickou fakultou UK.
Zapojilo se do něj devět základních škol ze čtyř krajů, na nichž vznikají centra kolegiální podpory, která mají sloužit jako místa k setkávání učitelů z okolních škol. „Projekt si neklade za cíl změnit filozofii vzdělávání, ale vrátit škole význam dílny lidskosti a vyvrátit vžitý mýtus o známce jako o jediné možné motivaci žáků k učení,“ dodává Orság.
Lídři center se už několikrát sešli, aby si vyměnili názory a konzultovali své postupy. „Zveme rodiče na náslechy do školy, aby viděli způsob výuky i hodnocení a mohli je porovnat se svými zkušenostmi, a často se diví,“ říká Lada Fejferová ze ZŠ Chomutov.
Podle aktérů projektu mají školáci k formativnímu hodnocení na rozdíl od rodičů většinou pozitivní postoj bez ohledu na to, jak jsou v procesu učení úspěšní. „Hodnocení založené na předem stanovených a nejlépe ještě společně vydiskutovaných kritériích je podle nich spravedlivé a motivační.
Učitelům zase pomáhá promyslet cíle i metody učení a sledovat žákův pokrok,“ míní Veronika Laufková z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy.
Zvyk je ovšem železná košile. Pětistupňová klasifikační škála byla v Československu zavedena po 2. světové válce a za téměř osmdesát let se na podobě oceňování znalostí skoro nic nezměnilo. V současné době je ve školách možné uplatnit tři formy hodnocení: klasifikaci, slovní hodnocení nebo jejich kombinaci. Bezkonkurenčně ovšem vedou známky, jak potvrdilo šetření České školní inspekce.
Praxe vs. výzkumy
Ukázalo, že známky používá přes 97 procent ze zhruba 700 navštívených ZŠ. Přitom podle výzkumů PISA a TIMSS má formativní hodnocení prokazatelně pozitivní vliv na učení. Žáci, kteří jím prošli, dosahují v průměru lepších výsledků než ti, kteří byli hodnoceni známkováním, procenty či body. Proto se země jako Velká Británie, Austrálie, Finsko, Švýcarsko a další rozhodly politicky podpořit zavádění formativního hodnocení v praxi.
I Česká republika se ve vzdělávací strategii do roku 2020 zavázala modernizovat systém hodnocení včetně průběžného sledování individuálního pokroku žáků. „Výzkumy ukazují, že pokud žáci dostávají dostatek zpětné vazby a jejich učitelé kladou důraz na formativní hodnocení, známky na vysvědčení je už nezajímají – učí se pro sebe a pro život – ne pro rodiče a další ‚instance‘. Takto u nich vzbuzujeme opravdový zájem k celoživotnímu učení,“ míní Veronika Laufková.
Zdroj: denik.cz