Znalostem se nesmí přisuzovat druhořadá role, tento model jsme v Anglii opustili, říká autorka Sedmi mýtů o vzdělávání

10. 6. 2022 Novinky
Znalostem se nesmí přisuzovat druhořadá role, tento model jsme v Anglii opustili, říká autorka Sedmi mýtů o vzdělávání

„Měli jsme kurikulum založené na kompetencích, které znalostem přisuzovalo jen druhořadou roli. Tento model jsme po letech opustili, protože nefungoval,“ říká Daisy Christodoulou. Této autorce poprvé v češtině vychází kniha Sedm mýtů o vzdělávání. Při té příležitosti poskytla rozhovor pro EDUkační LABoratoř, ve kterém vysvětluje, jak její dílo před několika lety změnilo pohled britské odborné veřejnosti a inspekce na výuku faktů ve školách.

Originální znění rozhovoru v anglickém jazyce najdete na Knowledge matters. In England, we moved away from competency-based curricula, says the author of Seven Myths About Education.

V roce 2014 vzbudilo vydání vaší knihy nejen v Británii velký rozruch. Zpochybnila jste v ní totiž pilíře moderní výuky, jakými jsou upozadění role učitele, důraz na kompetence, badatelství a projektové vyučování. Dylan Wiliam, zakladatel formativního hodnocení, tehdy označil Sedm mýtů jako kandidáta na nejdůležitější knihu o vzdělávání za posledních deset let. Samotným vydavatelem, prestižním nakladatelstvím Routledge, byla označena jako kontroverzní. Odkud se vzala tato nálepka?

Podle mě byla kniha kontroverzní hlavně proto, že odporuje mnoha zažitým představám o vzdělávání. Sedm mýtů, které v knize vyvracím, působí na první pohled mimořádně přesvědčivě, a navíc jde o představy, které jsou mezi učiteli velmi rozšířené. Já ale jejich platnost zpochybnila. A když člověk vyvrací myšlenky natolik oblíbené, pak není divu, že se kolem toho odehraje určitá kontroverze.

Mnoho mých oponentů hájících tehdejší status quo mi sepsání Sedmi mýtů mělo přinejmenším za zlé. Během těch bezmála deseti let, které uběhly od prvního vydání, se ale celá debata o vzdělávání proměnila. Lidé se dnes k mým tvrzením staví otevřeněji.

V úvodu píšete: „Tvrdím, že většina toho, co se pedagogové učí o vzdělávání, je špatně, a že jsou vedeni k tomu, aby učili neefektivním způsobem. (…) V této knize napadám postupy, které jsou mnoha vzdělávacími institucemi považovány za nejlepší.“ S odstupem času – změnilo se podle vás už něco?

Ano, v Anglii došlo k zásadním změnám, a to ve dvou ohledech. Jednak tu máme změnu zdola: učitelé začali sami zpochybňovat to, co říká selský rozum. Začali psát a mluvit o tom, jak mnohé z těchto myšlenek selhávají v reálné výuce. Za druhé tu máme změnu shora, tedy politickou a institucionální. V knize cituji některé organizace, které se k mým tvrzením stavěly odmítavě. Dnes se stejné organizace tváří podstatně přátelštěji.

I tak ale ještě zbývá mnoho práce. Mýty typu „vše se dá jednoduše vyhledat” jsou velmi rozšířené i mimo svět vzdělávání. O tom, jak edukační produkty technologických gigantů opakují stejné chyby jako my ve třídách, píšu ve své poslední knize Teachers versus Tech. Kromě toho většina institucí zodpovědných za vzdělávání budoucích učitelů ve svých studijních programech nevěnuje dostatek prostoru a pozornosti validovaným výzkumům o tom, co učení je a jak k němu dochází.

Kritizujete OFSTED, tedy anglickou školní inspekci. Jaká byla v době vydání knihy její reakce? Proběhla mezi vámi a inspektory nějaká výměna názorů?

OFSTED je nejlepším příkladem instituce, která od základů změnila svůj přístup k problematice. V Sedmi mýtech jsem k OFSTED byla velmi kritická, ale během posledních deseti let došlo k jeho zásadní proměně. Aktuální vrchní inspektorka Amanda Spielman, která OFSTED vede od roku 2016, za svého působení provedla dalekosáhlé reformy metodiky inspekční činnosti i samotného tréninku inspektorů. Dnešní OFSTED pracuje s poznatky o učení, které nám odhalují kognitivní vědy, a jeho metodika klade podstatně větší důraz na prověřování kvality školního kurikula. Zúčastnila jsem se přímých rozhovorů s několika inspektory a musím říct, že mám radost ze směru, kterým se vydali.

Daisy Christodoulou (archiv DCh)

V Česku aktuálně probíhá kurikulární revize, která má posílit kompetenční pojetí výuky a odlehčit nároky na objem naučené látky. Na školách se etabluje výuka, která klade větší důraz na objevování zákonitostí žáky, diskusi, spolupráci a diferenciaci. Co byste vzkázala autorům revize?

Řekla bych důrazně: „Zastavte to.“ Každá země, která nastoupila tuto cestu, toho později litovala. Může dojít ke škodám, jejichž náprava pak bude trvat roky.

Především bych ale chtěla vysvětlit, co moderní výzkum říká, a co už nikoli. Mezi „moderní“ a „badatelskou“ výuku nemůžeme dát rovnítko. Badatelství je ve skutečnosti velmi zastaralá metoda, která byla v průběhu uplynulých zhruba sta let opakovaně vyvrácena. Stejně tak ani „redukce znalostí“ není „moderní“. Veškerý aktuální výzkum ukazuje, že k tomu, abychom mohli myslet kriticky a dokázali řešit komplexní problémy, potřebujeme disponovat velkým objemem znalostí uložených v dlouhodobé paměti. Příkladem skutečně moderních přístupů je výzkum intervalového nácviku vyvolávání z paměti (spaced retrieval practice) nebo výzkum užívání online platforem a algoritmů, které mohou žákům pomoci se zapamatováním velkých objemů informací.

Také bych autory pozvala do Anglie, aby se přijeli podívat na to, co a jak děláme. Měli jsme kurikulum založené na kompetencích, které znalostem přisuzovalo jen druhořadou roli. Tento model jsme po letech opustili, protože nefungoval.

Dá se usoudit, že na trendy nahlížíte spíše skepticky. Přesto, kam myslíte, že se bude vzdělávání ubírat?

Jsem rozhodně skeptická vůči směrům, které možná znějí trendy a zajímavě, ale neobstojí, jakmile přijde na vědecké důkazy. Ale určitě nehledím skrz prsty na nové myšlenky jako takové. V Sedmi mýtech právě poukazuji na to, že na poli vzdělávání existuje velké množství nových poznatků, které jsou podloženy kvalitním výzkumem, ale slyšelo o nich jen málo z těch, kdo se ve světě vzdělávání pohybují. Tyto myšlenky vycházejí z teorií o fungování lidské mysli a z toho, jak se učíme a jakou roli v tom všem hraje dlouhodobá a pracovní paměť. Nejlepším průvodcem oblastí kognitivní psychologie je kniha Daniela T. Willinghama Why Don’t Students Like School (v českém překladu vydá Nakladatelství publishED v roce 2023; pozn. red.), ze které v Sedmi mýtech často cituji. Willingham je profesor kognitivní psychologie a ukazuje, že během posledních padesáti let jsme se o fungování mysli dozvěděli více než v předchozích pěti tisíci letech. To jsou příklady nových myšlenek, které mě zajímají.

Máme za sebou distanční výuku, v níž se školy rychle naučily fungovat na dálku, vy jste mezitím napsala zmíněnou knihu Teachers versus tech? The case for an ed tech revolution. Jaký je váš pohled na roli technologií ve vzdělávání?

Tady se opět dostáváme k otázce trendů, módních výstřelků a nových myšlenek. Technologie mají velkou moc a sílu věci měnit, ale jejich užití ve vzdělávání se často zakládá na pseudovědě a mylných představách o fungování lidské mysli. Ve své třetí knize Teachers versus Tech jsem se snažila ukázat takové metody užití technologií, které jsou užitečné a zároveň založené na kvalitním výzkumu. Dám vám dva příklady. Prvním je komparativní posuzování – odlišná forma hodnocení žákovských prací. Pracuji pro organizaci No More Marking, která tuto metodu využívá pro hodnocení slohových prací. Na základě kombinace tisíců hodnocení ze strany učitelů vytváří hodnoticí škálu pro jakékoli slohové zadání. A fungování komparativního posuzování závisí na výkonné výpočetní síle umístěné v cloudu, která dokáže rychle zpracovat velké objemy dat, respektive učitelských rozhodnutí. Bez technologií by nemohlo existovat.

Druhou technikou je intervalové opakování (spaced repetition). Existuje řada online platforem, kde se můžete procvičit v tom, co se chcete naučit. Algoritmus vám bude zadávat otázky v takových intervalech, abyste se učili co nejefektivněji.

Pokud jde o období distanční výuky, došlo tu samozřejmě k nevídanému experimentu v podobě online hodin, ale je nutné si uvědomit, že vzdělávání na dálku bylo nouzovým řešením, které nebylo ideální pro nikoho. Občas se taková nouzová řešení, která se ukáží jako užitečná i tehdy, když stav nouze skončí, objeví. Jindy se ukáže, že nové nápady nejsou užitečné – a věci se vrátí zpět do normálu. Řekla bych, že online výuka spadá do té druhé kategorie. Nemyslím si, že v dohledné době může nahradit školní budovy a třídy. Viděli jsme všichni, jak obtížné bylo v tomto formátu výuky poskytovat žákům podporu a jak je motivovat.

Je Sedm mýtů manifest za konzervativní podobu školní výuky? Nebo si v něm mohou najít své i liberálně či progresivněji smýšlející učitelé a rodiče?

Já doufám, že je tam něco pro každého. Antibiotika také neposuzujeme tím způsobem, zda jsou konzervativní, nebo liberální. Vážíme si jich pro jejich účinnost. Já jsem se snažila ve své knize o něco podobného: o propagaci myšlenek, které fungují, pomohou všem žákům a jsou založeny na vědě, nikoli na politické ideologii.

Je pravda, že v Británii máme dva tábory v debatě o školství a vzdělávání, kterým se také říká progresivní a tradiční, přičemž mě řadí mezi tradicionalisty. A je asi také pravda, že některá má tvrzení, třeba o významu procvičování a opakování, mohou tradicionalisticky znít. Já je ovšem neříkám na základě nějakého politického přesvědčení. Sedm mýtů není politický manifest – je to kniha přinášející vhled do vědy o tom, jak se učit.

Kdybyste měla dát nějakou radu učiteli, který si za víkend vaši knihu přečetl a zítra se má se smíšenými pocity vrátit za katedru, jaká by to byla?

Ta rada by nebyla ode mne, ale od již zmíněného profesora Daniela T. Willinghama. Ten říká, že nejužitečnější doporučení kognitivního vědce učiteli je následující: přezkoumejte každý plán hodiny z hlediska toho, o čem bude žák pravděpodobně přemýšlet.

To se nám může zdát zřejmé a triviální, má to ale dalekosáhlé důsledky. Vysvětluje se tím, proč je badatelská výuka tak neefektivní – když bádáte, trávíte mnoho času přemýšlením o věcech, které se mohou ukázat jako chybné nebo irelevantní.

Kromě toho se jedná o velmi praktickou radu. Když jsem se nad svými přípravami poprvé takhle zamyslela, uvědomila jsem si, kolik času jsem strávila vysvětlováním komplikovaných aktivit, do nichž jsem vkládala naději, že by možná mohly žáky bavit. Pokud se nám podaří zbavit této překážky, žáci stráví mnohem víc času přemýšlením nad věcmi, které je chceme naučit.

Rozhovor pro EDUkační LABoratoř vedl Pavel Bobek

Pavel Bobek se stal učitelem v Anglii. V Londýně učil na oceňované veřejné škole v přistěhovalecké čtvrti. Aktuálně působí v Praze na ZŠ Solidarita. Je členem Otevřeno a Učitelské platformy. Věnuje se zejména popularizaci výzkumu ve vzdělávání a jeho implikacím pro každodenní učitelskou praxi. V roce 2022 byl jedním z finalistů soutěže Global Teacher Prize Czech Republic.